Konečně dobře, ještě ne úplně, ale můžu fungovat!!!! Ráno beru do školky i Ottíka, je focení. Jsem zvědavá, co z toho bude. Ottí nechtěl koukat tam kam měl a strašně se mračil. Uvidím, naštěstí se to dá odmítnout...
Odpoledne mají děti plavání. I tentokrát Ottí docela spolupracuje. Povedlo se mu i potopit celou hlavu a krásně přeplaval sám (s pomůckami) asi dvakrát bazén (25m). Byly tam jen tři děti, z toho dvě ty moje :-))) a dvě trenérky, tak Hanka měla čas na Bětušku a pořádně ji vodou protáhla a vysvětlila dost věci, tak snad to Bětule pomohlo. Dál bych už ani nepsala... Tolik mě pak naštvali. Zase to oblékání a já se nechám, tak rychle vytočit... Ještě když se tomu smějí. Takhle jsem ještě nekřičela, potřebovala jsem to ze sebe dostat, pak jsem s nima i nemluvila, ale stejně to nemá žádný účinek...
Ještě jsem dojela do pojišťovny kvůli tomu Ottímu úrazu. A ještě nakoupit, nakonec jsem se uklidnila a pomalu jsme začali společně komunikovat... Doma ale nanovo... Ach jo se s tím budu muset smířit... :-)
Večer jsem doháčkovala čepičku pro Ottího, teď když je, tak si říkám, že měla být míň barevná (když jsem se nemohla rozhodnout, kterou barvu tam dám, tak jsem dala obě :-) )... Je mu akorát, možná skončí v Dobřenicích u bráchy pro malého.
Odpoledne mají děti plavání. I tentokrát Ottí docela spolupracuje. Povedlo se mu i potopit celou hlavu a krásně přeplaval sám (s pomůckami) asi dvakrát bazén (25m). Byly tam jen tři děti, z toho dvě ty moje :-))) a dvě trenérky, tak Hanka měla čas na Bětušku a pořádně ji vodou protáhla a vysvětlila dost věci, tak snad to Bětule pomohlo. Dál bych už ani nepsala... Tolik mě pak naštvali. Zase to oblékání a já se nechám, tak rychle vytočit... Ještě když se tomu smějí. Takhle jsem ještě nekřičela, potřebovala jsem to ze sebe dostat, pak jsem s nima i nemluvila, ale stejně to nemá žádný účinek...
Ještě jsem dojela do pojišťovny kvůli tomu Ottímu úrazu. A ještě nakoupit, nakonec jsem se uklidnila a pomalu jsme začali společně komunikovat... Doma ale nanovo... Ach jo se s tím budu muset smířit... :-)
Večer jsem doháčkovala čepičku pro Ottího, teď když je, tak si říkám, že měla být míň barevná (když jsem se nemohla rozhodnout, kterou barvu tam dám, tak jsem dala obě :-) )... Je mu akorát, možná skončí v Dobřenicích u bráchy pro malého.
Ach jo dávají nám zabrat naše dvojky-u nás je to to samé v bleděmodrém!:-))Děkuji za koment na blogu!
OdpovědětVymazatAsi je to všude stejný, jen je to někdy hodně náročný :-) Taky dík!
OdpovědětVymazatTaky s dětma furt bojuju. Neumím být prostě pořád usměvavá a nad věcí, když si v jejich pokoji div nezlámu nohy při chůzi mezi jejich krámy, které si prostě nechtějí uklidit. Dneska jsme měli jít na kolotoče a skákací hrad a za trest, že nebylo uklizeno, se nešlo. A Honza se pořád tvářil, že se jako nic neděje a že jsem stejně měkká a na ty kolotoče půjdeme. No tak to měl smůlu... Nepovolila jsem.
OdpovědětVymazatČepička má pěkný barvy.
K.