Bětula šla domů po obědě a měla slíbený kolo. To jsem si dala... Bylo špinavý, vyfouklý... Hledala jsem pumpičku, nenašla. Chtěla jsem si půjčit v kočárkárně od sousedů, ale neseděla na naše kolo. Snažila jsem se přesvědčit Bětulu na druhý den, že to během pátku dám do kupy. No, neprošlo to. Už se na to klepala dlouho. Vrazila jsem Ottíse do kočáru a milou pumpičku jsme dojeli koupit. Pak jsem chtěla zvednout sedlo, ale nářadí nikde. Otta ho vozí v autě a doma nemáme lautr nic, tak se hrbila. Cesta na hřiště příšerná. Ottí mi zdrhal na odrážedle, tak jsem na něj křičela a dobíhala a Bětula to pustila z kopce a samo neuměla zabrzdit, tak ještě zachraňovat jí. Než jsme tam dorazili, byla jsem spocená až kdesi...
Nakonec jezdila tři minuty a kolo zaparkovala a nechala stát. Vřelo to ve mě, ale držela jsem se. Pak chtěl jezdit Ottí, dostal helmu, kterou nechtěl sundat. Tak Bětula pak začala jezdit bez ní. Pán veledůležitej, co na dopravním hřišti dělá správce, ji vynadal. Než jsem stačila zasáhnout už brečela. A než se uklidnila, trvalo to tři čtvrtě hodiny. Chlapa jsem sjela, proč si to nejde vyříkat s rodičem a radši buzeruje děti.
Pak brečela znovu, protože jsme měli jít na náhradní hodinu aj a to se jí nechtělo. Naštěstí tam byla Verunka, tak to bylo nakonec v pohodě.
Cesta z hřiště, taky parádní. Ottí ujížděl, Bětula neušlápla do kopce... Byla jsem ráda, když jsme v pořádku dorazili všichni domů.
Když byla Bětula na aj, tak jsme si Ottísem hráli u Obory.
Žádné komentáře:
Okomentovat